Dětská obezita: příčiny jsou v genech i špatných návycích

Máte pocit, že děti ve vašem okolí mají nadváhu nebo jsou obézní? Je to snad problém ve vaší rodině? Jak předcházet kilům navíc u vašeho miminka?

Přejídání a neschopnost zhubout, to všechno může mít kořeny již v dětství.  Jídlo je po narození prvním z požitků dítěte. Slast z jídla je spojována s pocitem pohody, lásky, citovou jistotou v náručí matky. Již v raném dětství se dítě naučí, že se uvolní, když si dá něco do úst – ať už je to dudlík, cucání palce.

Láska prochází žaludkem

V pozdějším věku je příjemné posezení s přáteli spojováno s posezením v kavárně při dortíku. Jídlo se stalo prostředkem k navazování společenských vztahů a získávání náklonnosti. Umocnění pohody jídlem přetrvává i v dospělosti (jídlo při televizi, knížce, nadměrná konzumace jídla při oslavách apod.).

Příjem potravy není často jen fyziologickou potřebou, ale je navázán na kladné emoční prožitky. A konec konců často opakovaná věta, že láska prochází žaludkem, také o něčem vypovídá.

Jídlo jako řešení stresu

Častým důvodem k přejídání jsou však i negativní emoce. V nejranějším vztahu matka – dítě je v popředí pozornosti krmení. Když dítě zapláče, může to být z mnoha důvodů. Má opravdu hlad anebo je jen mokré, bolí ho bříško či vyžaduje pozornost matky? Pokud matka reaguje na nespokojenost dítěte nevhodně, např. když potřebuje přebalit, nabídne mu potravu, dítě se uklidní, matka si oddychne a vše je zdánlivě v pořádku. Dítě může vyžadovat přítomnost matky, její pozornost a místo toho dostane piškot, aby bylo hodné a „neotravovalo“. I později, když dítě vyroste, je pro ně často jídlo odměnou. Když překonalo nějaké útrapy, rozbilo si koleno, nekřičelo při injekci u paní doktorky, rodiče ho často odměňovali různými dobrotami.

Dítě se tedy nenaučí rozlišovat mezi fyziologickými a psychologickými aspekty hladu. Zato se naučí řešit zátěžové situace jídlem nebo aspoň něčím, co dá do úst. Pro křičící dítě je takovým uklidňujícím prostředkem jídlo, dudlík nebo palec v puse, později kousání nehtů, okusování tužky, pro pubertální dívky cucání konečků vlasů. A podobně v dospělosti slouží k uvolnění cigarety, alkohol, potraviny. Jídlo slouží jako náhrada nejrůznějších hodnot. Stává se náhražkou uklidňujících prášků, vyvolává dojem duševní pohody.

Pokud si lidé navyknou uchylovat se k jídlu ve stresových situacích pravidelně, stane se pro ně jídlo „drogou“. Toto funguje i fyziologicky, neboť po jídle se vyplavují látky endorfiny, které přispívají k vytváření dobré nálady. Vidíme tedy, že stravovací návyky jsou často v úzké souvislosti s emočními potřebami. Návyk řešit zátěžové situace jídlem se prohlubuje, a přestože jsou už problémy vyřešeny, často zůstává příjem potravy nadměrný.

Nadměrný příjem potravy u obézních není tedy většinou spouštěn hladem, ale právě reakcí na jiné podněty. A tomu nahrává „toxické prostředí“, které povzbuzuje ke konzumaci nevhodných potravin v nadměrných dávkách.

Dědí se geny k obezitě nebo společný talíř?

Když je dítě obézní, často se klade otázka, zda je obézní po rodičích, protože to po nich zdědilo, či spíše proto, že je rodiče naučili nevhodnému způsobu života, nebo zda je to kombinace obojího. Tedy, zda je obezita způsobována vlivy dědičnými nebo vlivy vnějšího prostředí.

Dědičnost versus společná kuchyně

Pokud máte doma dítě s kily navíc, je velká pravděpodobnost, že i vy nosíte již desítky let břemeno v podobě desítek kilogramů navíc. Statistiky ukazují, že dítě, které má jednoho rodiče obézního, se stane obézním asi ve 40%. V rodině s oběma obézními rodiči má dítě šanci se stát obézním v 70% v porovnání se 14% obézních dětí, které mají rodiče s normální hmotností. Uvedené postřehy lze shrnout tak, že obezita má silnou genetickou složku, ale neví se přesně, jakým procentem je tato dědičná dispozice k obezitě ovlivňována vnějšími faktory. Dědí se tedy určité dispozice, ale jen sám člověk a vlivy vnějšího prostředí (tj. jak se stravuje a jak se hýbe) rozhodnou, zda se obezita vyvine, nebo ne.

V rodině se často dědí z generace na generaci „společná kuchyně“, ať už předáváním receptů matky dceři (poctivá svíčková), či stravovacími zvyklostmi (neděle bez buchet není neděle, káva bez zákusku není možná, televize bez chipsů není to pravé ořechové, návštěvy bez kontinuálního jedení jsou nemyslitelné, návštěvy babiček, kdy jejich láska k dítěti se projevuje především nadměrnou konzumací vysocekalorického jídla apod.).

Sdílená obezita

Členové rodiny, např. sourozenci, vykazují často shodné změny v tloušťce, společně přibírají, společně hubnou. Také manželé jsou si často v stupni obezity podobni. Je otázkou, zda je to dáno roky společného soužití, či výběrem podobného partnera. Objevuje se i shoda v obezitě lidí a jejich domácích miláčků, např. psů. Bylo zjištěno, že téměř 50 % psů, jejichž chovatelé jsou obézní, je také tlustých, v porovnání s 25 % obézních psů majitelů s normální hmotností.

Mohlo by vás zajímat: Jak poznat, že dítě potřebuje hubnout

Leností to začíná

Dále se ukazuje, že ještě více než samotná nadváha se dědí rozložení tuku, čili zda je tuk uložen spíše na břiše – mužský typ obezity či na stehnech a hýždích – ženský typ obezity.

Při zamyšlení se nad původem obezity je nutné vzít v úvahu také to, že náš životní elán – čilost, pohyblivost jsou částečně zděděnou charakteristikou a nedostatek této vlastnosti se může uplatňovat při vzniku obezity. V jedné studii byli tři měsíční kojenci rozděleni do dvou skupin podle aktivity, tedy podle toho, kolik energie pohybem vydali. Jedna skupina byla daleko čilejší a pohyblivější, zatímco kojenci ve druhé skupině byli daleko "línější". V hmotnosti nebyl mezi těmito dvěma skupinami v této době rozdíl. Při dalším sledování bylo zjištěno, že ze skupiny línějších kojenců vyrostlo daleko více obézních dětí než ze skupiny pohyblivých dětí.

Obezitu nelze tedy svádět na to, že se podědila po rodičích, nebo na to, že nás matka naučila nevhodně se stravovat, ale je nutné si uvědomit, jaké nejrůznější vlivy se na vzniku a udržení obezity podílejí. Na vzniku obezity se jistě podílí genetika, ale jen my rozhodneme svým životním stylem, tj. způsobem výživy a pohybovým režimem, zda se obezita vyvine nebo ne a v jakém rozsahu.

Kdy začínat s prevencí dětské obezity?

Důležitým důvodem pro podchycení obezity u dětí co nejmenších je s věkem rostoucí pravděpodobnost, že obézní dítě zůstane obézním i v dospělosti. Čím dříve se tedy obezita podchytí, tím je větší naděje, že se nezachová až do dospělosti. Léčebný zásah u co nejmenších dětí je důležitý i z řady dalších důvodů. V raném věku se vytvářejí tukové buňky, jejichž počet se většinou již nikdy nesníží. Při pozdější redukci hmotnosti se tukové buňky z velké části pouze zmenšují.

Dalším důvodem je, že je nutné předcházet vytváření špatných stravovacích a pohybových návyků u dítěte. Pokud už tyto nevhodné návyky jsou vytvořeny, pak je snadnější je změnit, když ještě nejsou fixovány mnoho let. Správně postupovat je tedy nutné již od narození a nedoufat, že dítě z obezity vyroste.

Vliv raného vystavení dítěte různým nevhodným potravinám ovlivňuje výběr jídla samotným dítětem i v pozdějším věku. To se týká zejména sladkého, které zastává v naší kultuře funkci společenské komunikace nebo odměny. Ukázalo se např., že děti, které byly zvyklé pít do 6 měsíců sladkou vodu, vypily i v pozdějším věku této sladké vody daleko více než děti, které s tímto nápojem zkušenost neměly. Děti tedy jedí více to, na co jsou zvyklé.

Na druhé straně, pokud zavádíte do jídelníčku dítěte nové jídlo, nechť vás neodradí, když ho dítě na poprvé s nadšením nepřijme. Ukazuje se, že nové jídlo je nutné nenásilně nabídnout přibližně 7x, aby dítěti začalo chutnat. Lze využít i psychologických poznatků, že např. u dětí do 4 let se preference utváří podle barev. Nejraději mají červenou, žlutou, oranžovou, nejméně rádi zelenou. S věkem se preference mění, zvětšují se rozdíly v oblibě barev a děti kladou větší důraz na tvary a velikost. Lásku k zelenině můžeme pěstovat v podobě zeleninových talířů ve tvaru panáčka, zvířátek, srdíček, formičkami na vánoční cukroví můžeme vykrájet okurku apod. Místo abychom se dítěte ptali „chceš zeleninu“ zeptáme se „chceš papriku nebo rajče?“

Dítě můžeme již zhruba od tří let zapojit do přípravy jídla. Pokud nechce pít mléko, může si samo namixovat koktejl v dětském mixérku či šejkru, pokud chceme podpořit konzumaci ovoce, může si samo umýt ovoce a z nakrájených části si udělat na talíři obličej panáčka, může vyrábět ovocné špízy apod.

Rodina modelem pro stravovací návyky

Rodina je pro dítě mocným modelem. Dítě se odmala učí novému chování tím, že pozoruje a napodobuje chování lidí kolem sebe. A koho napodobuje nejvíce? Samozřejmě lidi, které miluje, kteří jsou mu nejbližší, a tím jsou nepochybně rodiče, prarodiče a sourozenci.

A tak když holčička rozmlouvá s panenkami, často vás potěší, či zamrazí, jak v tom slyšíte sami sebe. Když chlapeček závodí autíčky, odráží se v jeho slovech chování otce za volantem. Zrovna tak vám může dítě odmítat zeleninové jídlo stejnými slovy, jakými vás častuje manžel při podávání nepříliš oblíbené krmě. Dítě tedy přijme návyky především „obézní rodiny“, která se ráda nechává ovlivňovat „toxickým prostředím“. Obézní jsou povzbuzováni ke konzumaci nevhodných potravin v nadměrných dávkách, kdy konzumace jídla je spojována s určitým životním stylem (např. reklama v televizi, nabídka nevhodných potravin v bufetu ve školách, nadprůměrné porce v restauracích, pravidelné stravování ve „fast food“ restauracích apod.).

Rodina modelem pro pohyb

Geny jsou mocné a tak jedno dítě je jako z hadích ocásků, neposedí a jiné je jako buchta a asi nebude těžko odhadnout, jak se to odráží na kilech. Ale i zde lze geny přelstít.

Pro dítě je těžké nedívat se na televizi a provozovat něco aktivního, když zbytek rodiny sedí u televize. Nemějte neustále puštěnou televizi jako kulisu, neboť vždy se najde něco, co vás alespoň trochu zajímá, a začnete pořad sledovat. Když se budete dívat na televizi cíleně a budete sledovat jenom to, co vás zajímá, překvapí vás, kolik času zbude na pohybovou aktivitu, kterou můžete vykonávat společně s dítětem. I ten, kdo má v zaměstnání dostatek pohybu, např. roznáší noviny, pracuje fyzicky a podobně, pokud chce hubnout, musí přidat novou pohybovou aktivitu. Zrovna tak i dítě, které již nějak sportuje, by mělo přidat další pohyb.

A co můžete provozovat? Přes víkend se vypravte na túru, postupně zvyšujte počet kilometrů, které zdoláte. Oprašte běžky či brusle, zavzpomínejte na mládí a vyrazte. Milovníci vody si mohou jít zaplavat nebo zkusit aqua aerobic. Uvidíte, že heslo od diskomfortu ke komfortu stále platí a že vychutnáte po takovém aktivním odpoledni posezení či poležení u televize daleko lépe, než kdybyste tam leželi celý den. Pokuste se ještě alespoň 2x do týdne hýbat tak, aby pohyb trval alespoň půl hodiny a zpotili jste se.

Škola jako výchovný činitel při formování stravovacích návyků

Dítě není samozřejmě ovlivňováno pouze rodinou. Mezi důležité vlivy zevního prostředí patří též kolektivní zařízení – školky, školní jídelny. Po stránce nutriční by měla být zajištěna v těchto zařízeních správná racionální skladba výživy. V poslední době s rozmachem soukromého podnikání školníci otvírají své bufety, ředitelé schvalují ve školách pořizování automatů na nápoje.

Sortiment bufetů je bohužel většinou řízen spíše finančním ziskem než snahou vypěstovat u dětí správné stravovací návyky. A tak o velké přestávce vidíme po chodbách korzovat děti s lízátky, sladkými tyčinkami, někde zvlášť přičinliví školníci přidají i hranolky s tatarkou a všichni vesele popíjejí přeslazené colové nápoje s kofeinem. I když v některých automatech je možno načepovat i něco zdravějšího – ovocné nápoje, vitamaximu, mléko, čaj apod., bez vhodného podněcování dětí ke správnému výběru nápojů nelze doufat, že nezvítězí nápoje typu cocacoly.

Někde je podpořeno využívání automatů na nápoje ještě tím, že kdo konzumuje větší množství nápojů, má nárok na slevy. Rodiče jsou spokojeni, že nemusí chystat svačiny, ředitel je spokojen, že vyřešil pitný režim, školník je spokojen, že si přivydělá a děti jsou blažené, že mohou bez kontroly konzumovat „hříšné“ nápoje a potraviny. Jen ti, co si uvědomují, že s výchovou k zdravé výživě je nutné začít od nejútlejšího věku a vidí trochu dále, vidí ohromná rizika tohoto trendu.